Dishu

Čínští důchodci, kteří nemají peníze na drahé kaligrafické potřeby, si vymysleli náhradu, tzv. Dishu (ground calligraphy). Tento koníček se začal šířit v 90tých letech po parcích velkých čínských měst, kde se začali scházet se svými dlouhými DIY štětci vyrobenými z běžných domácích potřeb (PETka, tyčka od smetáku...) a psát na zem vodou. Tuto vysoce pomíjivou formu umění si pochvalují kvůli tomu, že se díky tomu udržují v kondici fyzicky (napsání dlouhého textu s velkým štětcem je formou tance či strečinku) i mentálně (psaní básní a textů z paměti), zároveň se socializují se spřízněnými kaligrafisty. To vše zní velice idylicky, tak je jen třeba dodat, že zdánlivá svoboda v tamních parcích je samozřejmě iluzorní, protože se v nich pohybuje tajná policie a režim tenhle koníček toleruje jen kvůli tomu, že výběr psaných textů je opatrný, nekonfliktní a ideologicky nezávadný, lovící převážně ve vodách čínské básnické historie či taoismu. François Chastanet se zaměřuje na okrajové fenomény v rámci psaných intervencí do veřejného prostoru, vydal knihu o jihoamerických Pixação, což je forma vertikálního tagování provozovaná mládeží z favel a další o Cholo, to je pro změnu způsob značkování teritorií používaný už od 40tých let latinskoamerickými gangy v Los Angeles. Samotní umělci věnující se Dishu nemají potřebu své výtvory nijak zaznamenávat, protože to jde proti logice celé věci, takže fotky z jeho knihy na toto téma jsou jednou z mála možností, jak do jejich světa nahlédnout. Fotky zde:

https://hitzerot.com/shop/dishu/

"After a certain level of technical mastery progress doesn´t depend anymore on the reinforcement of control, but to the contrary on the abandon to the pleasure of feeling yourself acting and to be yourself in this action. This knowledge satisfies fully because it is not an intellectual knowledge that will leave the body´s desires unsatisfied, but an experience of yourself, of the conscious body. The passion that drives calligraphers is therefore a passion of the knowledge and sensual pleasure of yourself."

"So many sources of enchantment, or at least of interest and the unforeseen for the trained eye, on all sides, the amateur receptive to calligraphy and able to appreciate its music finds delight, whilst others pass unhearing."

Po cestě z Kunratického lesa na Chodov šel po chodníku pán v šedé teplákové soupravě, na vodítku měl šedého psa. Jakoby byl ten pes potažen látkou tepláků, nebo ten pán potažen kůží psa. V jednom rozsvíceném okně v prvním patře paneláku stála pyramida z plechovek energiťáků. Na zdi za ní přimontovaná posilovací hrazda se zavěšenými boxerskými rukavicemi, vedle kterých visel plakát Bob Marleyho s nápisem One Love. Odpadkový koš u vstupu do Westfield Chodov byl plný prázdných obalů od ovulačních testů. Byla zima a pršelo. Pán v šedé měl té noci sen, ve kterém hledal, kde spát a zabloudil. Nechtěl se probudit, protože měl pocit, že už konečně našel cestu ke své posteli. Na konci té cesty se našel umrzlý ve venkovní vaně. Viděl se zároveň z vany i ve vaně, mrtvý pozoroval živého, živý mrtvého, oba potažení stejně šedou kůží.

Při večerní pokloně tělem proletělo zářící smítko prachu.

Motýlí křik je sice lidským uchem nezachytitelný, rostliny ho však slyší a pláčou, jejich slzy jsou pro lidské oko neviditelné. Buddhistická kosmologie řadí v rámci čtyřech forem zrození k "bytostem zrozených proměnou" kromě motýlů i démony. Hlavní hrdinka nového council estate of mind filmu Bird, který natočila Andrea Arnold jako updatovanou verzi Fish Tank, si ráda na mobil točí motýly a občas přespí v koňském výběhu. Její otec Bug (Barry Keoghan) má na krku vytetovanou stonožku a nutí halucinogenní žábu poslouchat Coldplay, ale jinak k tomu hudbu dělal Burial. Vedlejší postava ve filmové adaptaci Queer od Burroughse, kterou natočil Luca Guadagnino, má jako náhrdelník kovovou stonožku. V jedné scéně hraje tato píseň, která zní, jako kdyby jí stále ještě psal Ian Curtis...

“for these last few days leave me alone”

P. S.

proč k tomu něco nenapíše? (Vol. 4)

Chris Smith po skvělých dokumentech FYRE a Mr. McMahon tentokrát provedením sice více generický, závěrem diskutabilní, ale námětem opět zajímavý. Zatímco čínští důchodci vzdávají skrze Dishu hold pomíjivosti, šlechta ze Silicon Valley se snaží o její vymícení (čím více majetku, tím větší potřeba ho držet nejlépe navždy). Její narcistní příslušník, který vypadá jako kombinace králíka staženého z kůže a hlavní postavy filmu Bělásek, kdyby si nechala nastřelit vlasy, se ve svém osamělém futuristickém paláci jako vystřiženém z Ex Machina věnuje většinu času snaze prodloužit si život, aby díky tomu mohl věnovat ještě více času snaze prodloužit si život (v poslední scéně Queer byl plačící Uroboros). Posedlost efektivitou, kvantitou a kvantifikovatelností, transparentností, kontrolou, předvídatelností. Odevzdává se do rukou protokolů a algoritmů, navštěvuje soukromou kliniku genové terapie sídlící na Honolulu, jejíž CEO vypadá na 18 let, buduje wellness sektu, kterou vyměnil za dřívější příslušnost k Mormonům, svému otci a synovi projevuje náklonost vzájemnou romantickou výměnou plazmy. Strašidelnější než Nosferatu.

+ pár fotek